Split je největší město na chorvatském pobřeží Jadranu a po Záhřebu je to druhé největší město v Chorvatsku. Dějiny osídlování Splitu sahají až do dávné minulosti. Není pochyb o tom, že zde v antické době byla osada, ovšem ve stínu rozlehlejší a mocnější nedaleké Salony. V její bezprostřední blízkosti, na splitském poloostrově, v zátoce, která se tehdy nazývala Aspalathos (Aspalathos je řecký název pro středomořskou trnitou, keřovitou rostlinu žuku či brnistru, kterákvete začátkem jara malými, intenzivně žlutými květy), se nacházela pravděpodobně menší řecká osada téhož jména. Během římského období se také nazývala Spalatum. Při archeologických průzkumech byly v těchto místech nalezeny zbytky architektury, svědčící o existenci městské struktury ještě před vybudováním Diokleciánova paláce. Na velice výhodném místě, v nejhlouběji položené části jižního zálivu splitského poloostrova, vybudoval římský císař Dioklecián přibližně v letech 293 až 305 n.l. svůj palác.

Gaius Aurelius Valerius Diocletianus byl Ilyr, nejpravděpodobněji ze Salony. Římské legie jej zvolily císařem r. 284 n.l. Jeho vláda se vyznačuje rozsáhlými reformami ve správování obrovské říše, kterou rozdělil na dvěčásti -východní a západní. R. 293 n.l. si za území své moci zvolil východní část říše, se správním centrem v Nikomedii, v městě Bitinii na březích Mramorového moře (dnešní Turecko). Právě tehdy začal pravděpodobně budovat své budoucí letní sídlo, palác nedaleko Salony. Stavitelé paláce přišli bezpochyby z Východu, o čemž svědčí vytesaná řecká jména -Zotikos a Filatos. Po své abdikaci r. 305 n.l. se Dioklecián nastěhoval do nadevše prostorného, i když ne zcela dostavěného, opevněného paláce, v němž v r. 316 n.l. zemřel a byl pohřben v mauzoleu. I po jeho smrti zůstal palác majetkem římských císařů. Je všeobecně známo, že se předposlední císař Julius Nepos r. 457 n.l. v paláci ukrýval. Od konce IV. st. se v paláci nachází dokonce i tkalcovna sukna. V VII. st. se Avaři a Slované dostali až na území Kaštelského zálivu a strašlivě zpustošili město Solin, které již nikdy nebylo zcela obnoveno.

Po zrušení Benátské republiky r. 1797 Napoleonem, Split se kratší dobu ocitá pod nadvládou Rakouska a od r. 1806-1813 pod Napoleonovou správou. Od r. 1813 až do r. 1918 patří Split, stejně jako celá Da1mácie, opět k Rakousko-Uherské říši. V XIX. st. se mění tvář města. Město se šíří mimo své staré středověké jádro a modernizuje se přístav, ve kterém se buduje i velký vlnolam. Již v polovině tohoto století architekt a konzervátor Vicko Andrié navrhuje první obsáhlý plán obnovení Diokleciánova paláce a zákrokU, které by jej očistily od nežádoucích prvků.

Komplex Diokleciánova paláce má tvar nepravidelného čtyřúhelníku. Delší strany měří přibližně 215 m a užší (severní a jižní) přibližně 180 m. Celkový povrch areálu paláce je kolem 30.000 m2. Architektonické pojetí paláce je v souladu s vkusem a idejemi východní římské říše a zároveň představuje přepychovou císařskou vilu, helénské město i vojenský opevněný tábor. Příčná ulice, spojující západní a východní bránu, dělí areál do dvou částí. V jižní části byly císařské komnaty a kultovní prostory. Severní část se skládá ze dvou velkých čtvercových obytných bloku pro služebnictvo a ochrannou vojenskou posádku. Silné vnější zdi byly na rozích zesíleny čtyřmi masivními čtyřbokými věžemi. Kromě zdi obrácené k moři, ostatní tři byly ještě opatřeny dalšími dvěma menšími, rovněž čtyřbokými věžemi. Každá pevninská brána paláce měla i dvě osmiboké frankovací věže. Palác střežilo celkem 16 věží. Pevninské zdi paláce měly ve své horní části velká, jednoduchá okna s oblouky a jižní pručelí, obrácené k moři, bylo členěno římsami, konzolami a polosloupy. Podél zdí paláce vedl strážní ochoz. Časem do paláce vrustalo středověké město, ale větší část puvodní architektury se přesto dochovala, i když jí bylo použito k zcela jiným účelum. Dnes palác představuje nejlépe dochovaný komplex starořímské palácové architektury na světě. Práce na rekonstrukci a konzervaci tohoto prostoru trvají téměř dvě století a zvláště intenzivně se pracuje v posledních padesáti letech. Tyto práce jsou natolik komplexní, že bezpochyby potrvají ještě dlouhou řadu let. Všechny podstatné části paláce byly do dnešních dnů podrobeny soustavnému výzkumu a závěry o jeho výstavbě, funkci a mnohých přestavbách můžeme tedy považovat za dosti spolehlivé.