Od Stonské šíje začínalo někdejší území Dubrovnické republiky, k níž v první poloyině XIV. st. patřil i poloostrov Pelješac. Po Istrii je Pelješac svou rozlohou (348 km2) největším poloostrovem na chorvatském pobřeží Jadranu. Jeho délka dosahuje téměř 62 km. Konfiguraci poloostrova charakterizují vysoké kopce, mezi nimiž se rozkládají kosé náhorní roviny, ideální pro pěstování kvalitní vinné révy. Právě v těchto místech vznikala stará historická sídla a teprve obchod s vinem a rozvoj mořeplavectví, zvláště v XIX. st., přispěly k založení řady pobřežních osad v chráněných zátokách. Hlavním strategickým zájmem Dubrovnické republiky na Pelješaci byly veliké saliny v mělkém zálivu po jihovýchodní straně šíje Stonského kanálu. Těžba soli ve stonských salinách nejenže uspokojovala potřeby republiky, nýbrž jí zajišťovala monopolní postavení v obchodě se solí i v kontinentálním zázemí balkánských zemí, od Neretvy až k Drimu, čímž se celé toto rozsáhlé území stalo závislým na Dubrovníku. Příjem od prodeje soli dosahoval v Dubrovnické republice téměř dvou třetin z celkového příjmu. Ve snaze ochránit tuto důležitou výrobu, Dubrovčané r. 1333 založili a plánovitě vystavěli město Ston, druhé město v republice. Město se skládáz Velikého Stonu (z 15 pravidelných obytných bloků, každý o 10 domech) přímo u salin a Malého Stoou, ležícího z druhé strany šíje a vlastně přístavu obráceného směrem k neretvanskému kraji, jelikož se sůl do Bosny dopravovala po řece Neretvě. Obě osady i samotné saliny byly skvěle chráněny pevnou komplexní soustavou hradeb. Ston je obehnán silnou hradební zdí o délce téměř jednoho kilometru ve tvaru pětiúhelníku. Hradby jsou v rozích zesíleny. Na vrcholku nad městem byla vybudována silná pevnost Podzvizd, která díky svému umístění (200 m n.m.) dominuje celému zálivu. Mimo město byl vybudován Veliki kaštel, který zároveň sloužil jako sklad obilí i munice. Od kaštelu vedly hradby dále k salinám. Přes Podzvizd pokračovaly hradby přes šíji a obklopovaly Malý Ston. V něm dominuje pevnost Koruna s pěti obrannými věžemi, obrácenými k moři. V Malém Stonu byl postaven Orsan, arzenál dubrovnické flotily. Stonské hradby byly v době funkčního využití dlouhé 5,5 km a zesílené 10 kruhovými a 31 čtyřbokými obrannými věžemi, 6 kruhovými a 1 čtyr"bokou pevností a 3 mohutnými tvrzemi. Výstavby tohoto mimořádného fortifikačního celku se zúčastnila celá řada vynikajících stavitelů: Onofrie della Cava, Bernardin z Parmy, Olivier Francouz a nejznámější dubrovnický stavitel Paskoje Miličevié. Ve Stonu byly kromě obytných domů postaveny i administrativní budovyDubrovnické republiky, jako jsou kanceláře Republiky, renesanční Rektorský palác (Knežev dva!; v XIX. st. přestavěn), městská kašna (gradska česma) a gotická katedrála, již po řadě zemětřesení musili zbořit. Na jejím místě dnes stojí novogotický farní kostel sv. Blažeje (Sv. Vlach). V západní části města se nachází .františkánský klášter sv. Mikuláše (Sv. Nikola), postavený v polovině XlV. st. v pozdně románském slohu. Ston se nachází na území kde jsou mimořádně častá a silná zemětřesení. R. 1996 jedno z nich značně poškodilo město, ale veškeré větší škody již byly zcela odstraněny. Malý Ston je dnes znám svojí pěstírnou mlžů, obzvláště ústřic a samotné městečko se stalo věhlasným gastronomickým cílem.

Na západ od Velikého Stonu stojí na kopci kostelík sv. Michaela (Sv. Mihajlo) z IX. -XI. st. Je vystavěn uprostřed bývalého pozdně antického kastra a byla to dvorní kaple zahumských knížat, pozdějších králů. Je to typickájednolodní stavba se třemi klenebními poli, jež kdysi mívala kupoli příznačnou pro starochorvatské kostelíky v jižní Dalmácii. Největší znamenitost představují zbytky fresek, datovaných na konec XI. nebo začátek XII. st., z nichž je nejznámější postava zahumského panovníka Mihajla (XI. st.), zobrazeného v západoikonografické podobě jako donátora s modelem kostelíku v ruce.

Střední částí Pelješace, na výšině mezí vinicemi, dominuje Jaojioa, za Dubrovnické republiky sídlo knížat. Hlavníulici tvoří řada pěkných obytných domů. Farní kostel sv. Blažeje (Sv. Vlach) je z období historici srnu. Poblíž u moře leží vesnička Drače, obrácena k pevnině. Kdysi to byla usedlost a přístav známých pelješských loďařů Bjelovučiéů. Z druhé, jižní strany poloostrova, se nachází nejmalebnější krajina v celé jižní DaImácii. V protáhlé zátoce Žuljana je vesnice téhož jména s dlouhou oblázkovou pláží, zasazenou do hannonického a bujného středomořského okolí. Na druhé straně této zátoky je obdobně malebná osada Trstenik. Kdysi spíše vnitrozemní osada, rozrůstala se směrem k moři a dnes lemuje dlouhou oblázkovou pláž ve tvaru podkovy. Nad osadou se týčí přes 600 m vysoká hora Čuéin. Trstenik měl kdysi přistav, ve kterém se nakládaly na lodě vynikající pelješská vína dingač a postup. Severozápadně od Janjiny se táhne nejlepší vinorodá část Pelješace. Na území omezeném vesnicemi Trstenik, Pijavičino, Potomje a Podobuče se pěstuje vinná réva, z níž se vyrábějí dalmatská vína nejlepší jakosti. Na strmém, slunečném pobřeží, v krajině zvané Dingač, se na písečné půdě vysoko nad mořem pěstuje vinná réva odrůdy plavac mali, z níž se v tomto specifickém, osluněném kraji získává světoznámý, hustý červený dingač, nejznámější a nejlepší víno Dalmácie. Na dalších místech v okolí se pěstuje postup, rovněž červené víno výjimečné kvality. Na vinorodé náhorní rovině, pod horou Rotou, se rozkládá osada Kuna. Její třílodní farní kostel P Marie Loretské (Delorita) z r. 1681 je největší barokní kostel na území Dubrovnicé republiky, mimo samotný Dubrovník. Františkánský klášter u kostela byl založen o čtvrt století později. Kostel kolem r. 1900 vyzdobil svými obrazy známý chorvatský malíř, rodák z Kuny a přislušník františkánského řádu, Celestin Medovic. V rodném domě tohoto spoluzakladatele chorvatské modemy je menší sbírka jeho prací. Na severním pobřeží Pelješace je městečko Trpanj, dnes známé letovisko a v antické době důležitý přistav. Jméno dostalo místo podle řeckého slova drepanon (srp), což se vztahuje na mořské útesy, které uzavírají přístav. Na kopci nad městečkem jsou zřiceniny středověkých opevnění. Na jižní straně Pelješace, pod nejvyšším vrcholem poloostrova Sveti Ilija (960 m), leží Orebic, středisko věhlas?ných pelješských mořeplavců XVIII. a XIX. st. Historickéjádro Orebice, které vzniklo koncem XV. st., je příkladem plánovité výstavby opevněné osady s pravidelnou sítí ulic na území někdejší Dubrovnické republiky. Orebié byl nazván podle stejnojmenné mořeplavecké rodiny, která r. 1586 vystavěla kaštel uvnitř již opevněné osady. Druhé, rovněž uzavřené jádro Orebice, kdysi Fiskovica selo, se nacházelo u moře a mělo nepravidelné uspořádání. Od XVlll. st. dochází k intenzivní výstavbě letohrádků v pobřežním pásmu, s čímž současně probíhaly i zahradní úpravy. Blahobyt, který přinesl rozvoj mořeplavectví, se v XIX. st. projevil i ve výstavbě městečka, zvláště celou řadou veřejných staveb, včetně farního kostela. Starý gotický kostel P Marie (Gospe od Karmena), u kterého se dochovaly zbytky gotického rek torského paláce, byl v době baroka zcela přestaven. V Orebici je i Námořní muzeum (Pomorski muzej), které bohatstvím svých exponátů připomíná slavné doby, kdy orebičské plachetnice brázdily všechna moře. Vysoko nad Orebiéem je starý hřbitov a kostel P Marie Andělů (Gospe od Andjela) z XV. st. s františkánským klášterem. Klášter má jednoduchý rajský dvůr se čtyřmi klášterními křidly. Kostel byl po celá staletí nejdůležitější svatyní orebiéských mořeplavců. Dnes se zde mohou vidět četné votivní obrazy plachetnic a další umělecké dary. Z vyvýšeniny, na které kostel stojí, se naskýtá překrásný výhled na Pelješský kanál, Korčulu a okolní menší ostrůvky. Orebié je dnes výrazně turistické středisko s řadou hotelů a další turistickou nabídkou.

Směrem k severozápadnímu konci poloostrova se na pobřeži nachází ještě několik menších osad. V Kuéišti je možné vidět pozdně renesanční architekturu a zvláště zajímavý je barokní komplex rejdařské rodiny Lazaroviců, kterázde r. 1752 postavila i kostel Nejsvětější Trojice v pozdněbarokním slohu. Od Kuciště na západ je osada Viganj s výjimečně krásným okolím. Farní kostel sv. Michaela (Sv. Mihovil) byl postaven v gotickém slohu, ale r. 1760 přestavěn v pozdně barokním slohu. Loďař Marko Krstelj vystavěl r. 1671 kostel a dominikánských klášter Rozária. Viganj má zvláště zajímavou botanickou zahradu s množstvím exotických rostlin, přivezených z dalekých námořních cest.